Jiří David: O velkých a malých věcech

Když dnes vidím transparenty a vlajky na našich vysokých uměleckých školách, když slyším jejich studenty, akademické senáty, děkany a rektory, nutně se mi vybaví bonmot Jana Wericha. Říkal, že on se stará o velké, mezinárodní problémy – a jeho žena o malé, domácí. A ty její jsou důležitější.

Výrok zní lehce, ale nese hlubší smysl. Člověk by se měl jistě zajímat o svět kolem sebe, i o věci, které sám změnit nemůže – právě to z nás dělá lidské bytosti, dává nám širší pohled a učí empatii. Zároveň nesmíme zapomenout na to, co ovlivnit můžeme: na své postoje, rozhodnutí, vztahy a skutky.

Dávná moudrost spočívá v tom poznat rozdíl – přijmout, co změnit nelze, a pečovat o to, co změnit můžeme. Svět se většinou neposouvá díky těm, kdo proklamativně a hlasitě řeší velké problémy, ale díky těm, kdo trpělivě dělají i ony „malé“ věci správně. Kdo chce měnit svět, měl by začít tam, kam dosáhne. Skutečná změna začíná tam, kde máme konkrétní vliv – v našich vztazích, rozhodnutích a každodenních činech.

To není žádná trapná malodušnost ani slabost. Naopak – skutečná odvaha často spočívá v této „nezajímavé“ práci, nikoli ve spektakulárních proklamacích, které se snadno mění v prázdné moralistní fráze a prázdnou rétoriku.

A proč to připomínat právě teď?
Protože z prostředí našich uměleckých škol – z ateliérů, studií ani rektorátů – dosud nezaznělo jediné kriticky silné slovo k nominaci Otty Klempíře na post ministra kultury. Zda na to má nejen odborně, ale i lidsky, zda je snadno manipulovatelný za svou problematickou minulost i proto snadno vydíratelný apod. Zdá se však, že i pro širší akademickou obec to není téma hodné pozornosti. Zajímá nás sice světová politika, konflikty v Palestině či Izraeli, ale i tam, kde bychom mohli něco opravdu ovlivnit – doma, v našem kulturním prostoru – panuje ticho.

Možná se to jeví jako „malá, domácí“ záležitost. Ale právě tyto zdánlivě malé, neokázalé věci mají přeci zásadní dopad. Určují, jak se česká kultura a umění bude vyvíjet, kdo ji bude a jak řídit, formovat – či deformovat. A to by budoucím umělcům a umělkyním rozhodně nemělo být lhostejné. Neboť pak to spíše působí, že nastupující generace – a ti starší apologeti, propagatoři, kteří se ji svými postoji snaží „zavázat“ (jistě ne hned podlézat) – řeší jen svůj generační vztah skrze neovlivnitelnou mezinárodní politiku vůči předchozím generacím.

Jiří David