„Já a má kočka“ – to je inspirativní dílo Markéty Jordové

Mladá umělkyně a čerstvá absolventka katedry výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Ostravské univerzity Markéta Jordová (*2000) se letos zařadila mezi autory, jejichž díla byla vybrána jako nový přírůstek do Umělecké sbírky Ostravské univerzity. Její projekt „Já a má kočka“ posouvá hranice mezi člověkem a zvířetem v procesu tvorby. Kočka se v něm stává nejen inspirací, ale i aktivní spoluautorkou.

Markéta Jordová ve svých odpovědích působí otevřeně a přirozeně, stejně jako její tvorba, která se nebojí experimentu ani náhody. Vypráví o dětských začátcích, o cestě od kreslení k objevování prostoru a materiálů, i o momentu, kdy se její kočka stala spolutvůrkyní uměleckého díla. Zároveň zdůrazňuje, že pro ni umění není otázkou dokonalosti, ale svobody, hravosti a radosti z tvůrčího procesu. Stejně inspirativní je i její rozhodnutí věnovat výtěžek z prodaného díla spolku, který se stará o opuštěné kočky, což lze chápat jako gesto propojující tvorbu, osobní příběh i konkrétní pomoc. Její tvorba dokazuje, že umění nemusí vznikat v odstupu a vážnosti, ale může být výsledkem hravého dialogu mezi člověkem, zvířetem a materiálem. Ať už se Markéta vydá cestou pedagogiky, nebo přijme další výzvy v uměleckých projektech, jedno je jisté: do její práce se bude vždy promítat velký entuziasmus a přesvědčení, že umění je především svobodným sebevyjádřením.

1. Jaké byly Vaše tvůrčí začátky a kdy jste se rozhodla, že studium umění je Vaše cesta?

Tvoření mě provázelo odmalička. Kreslení a malování pro mě bylo způsobem, jak si hrát, objevovat svět, a hlavně vyjádřit emoce, které se těžko popisují slovy. Jako dítě jsem si dlouho myslela, že umění je hlavně o dokonalosti a realistické kresbě. Až na střední umělecké škole, kde jsem studovala Design hraček, jsem si uvědomila, že umění má mnoho podob a nemusí zůstat jen na papíře. Práce s různými materiály, prostorová tvorba nebo návrhy předmětů mi ukázaly, že důležitý je nápad, hravost a odvaha experimentovat. Zároveň jsem si uvědomila, že chci být dětem oporou právě v jejich prvních setkáních s výtvarnou výchovou, aby nezažívaly stejný omyl, jaký jsem kdysi zažívala já, když jsem si myslela, že umění je jen o dokonalosti. Ráda bych jim od začátku ukazovala, že existuje nespočet cest, jak se kreativně vyjádřit, a že umění je hlavně o radosti z tvorby. To byl důvod, proč jsem si vybrala pedagogickou fakultu Ostravské univerzity a obor výtvarná výchova. A právě Ostravská univerzita mi dala opravdu volné ruce, prostor hledat vlastní cestu a zpracovávat témata, která jsou mi blízká. Díky tomu jsem se mohla ponořit do hlubšího hledání sama sebe i do otázek, které mě osobně zajímají a naplňují.

2. Jak Vás napadlo téma práce „Já a má kočka“, kde se stírá hranice mezi kočkou jakožto objektem inspirace a kočkou tvůrkyní samotného uměleckého díla.

Nápad vznikl úplně náhodně, a to při sledování mé kočky na kočičím škrabadle, kde svými drápy trhala sisalové lano na nosných sloupcích. V ten moment jsem se začala sama sebe ptát, zda stopa, kterou kočka zanechává přirozeně, může být uměním a zda zvíře může být považováno za tvůrce umění. To mě přivedlo k myšlence zkoumat různé vztahy mezi člověkem, kočkou a uměleckým dílem, pracovat s materiálem, který kočka sama přetváří a zároveň zkoumat roli náhody, instinktu a spontánnosti. Kočka tak pro mě přestala být jen vizuálním motivem, ale stala se i spoluhráčem v procesu tvorby. Myslím si, že dílo otevírá prostor k přemýšlení o hranicích umění, spolupráci napříč druhy a o tom, co vlastně znamená tvořit.

3. Peníze z prodeje díla plánujete dát na dobrou věc – už víte, kam přesně půjdou nebo co byste tím chtěla podpořit?

Ano, veškerý výtěžek bych věnovala kočičímu spolku z Chuchelné (Kočičky u Nikyz.s.), kterému dlouhodobě fandím a jejichž činnost považuji za smysluplnou. Toto rozhodnutí souvisí i s povahou samotného díla, jelikož se jedná o mezidruhový dialog, kde klíčovou roli hrála právě kočka, která byla nejen aktivní účastnicí procesu tvorby, ale také jeho hlavní inspirací. Navíc mám ke spolku i osobní vztah, jelikož jsme adopci jiné kočičky z tohoto spolku již jednou realizovali. Díky tomu jsem měla možnost poznat jejich zázemí, přístup i oddanost, se kterou se věnují nechtěným, nemocným či handicapovaným kočičkám. Jejich práce je podle mě nejen důležitá, ale i upřímná a lidská. Proto jsem se rozhodla věnovat veškerý výtěžek právě jim, jako symbolickou návratnost za inspiraci, kterou jsem díky kočičí přítomnosti mohla do díla vložit.

4. Jaké máte plány do budoucna?

Velké plány do budoucna zatím nemám, snažím se spíš nechat věci plynout. Vím ale, že tvořit chci dál hlavně pro radost a ve svém volném čase. Kdyby se objevila zajímavá příležitost spolupracovat na nějakém projektu, určitě bych se jí nebránila, ale beru to spíše jako bonus než cíl. Nejvíc bych se chtěla soustředit na svou pedagogickou kariéru, protože mě baví pracovat s dětmi a předávat jim radost z tvorby. Ráda bych, aby díky mým hodinám zjistily, že umění nemusí být o dokonalosti a že existuje mnoho způsobů, jak se kreativně vyjádřit.